Recenze: milostně-katastrofického filmu Perfect Sense

Recenze: milostně-katastrofického filmu Perfect Sense

Čím víc se o konci světa mluví a spekuluje, tím menší je pravděpodobnost, že skutečně přijde v takové formě, že by znamenala konec všeho…přijde-li vůbec něco. Rok 2011 byl na filmy s tématikou apokalypsy bohatý. Zejména jsme zde měli Tierovu „Melancholii“, která minimálně rozčeřila stojaté vody evropské kinematografie, Cronenbergovu „Nákazu“ a do třetice snímek mladého skotského režiséra Davida MacKenizeho „Perfect Sense“, který má v našich kinech premiéru v těchto dnech. 


Čekal jsem, že mi tento film spraví dojem právě z nedávno zhlédnuté Nákazy, která pro mne představovala zklamání navzdory obsazení Kate Winslet (<3).  Nebylo těžké tuto laťku přeskočit. Film Perfect Sense je vlastně milostný příběh dvou lidí na pozadí rozpadající se existence lidstva. Epidemioložka Susan (Eva Green - sympatická a nesympatická zároveň) se zotavuje z předchozího nepovedeného vztahu a čirou náhodou potkává  šéfkuchaře Michaela (Ewan McGregor) a velmi pozvolna jeden druhého poznávají, ačkoli ani jeden z nich vážný vztah nehledá. Ve stejnou chvíli se po celém světě objevují případy lidí zničehonic propadajících bezdůvodnému smutku, načež ztrácejí první ze smyslů – čich, a zároveň s vůněmi spojené vzpomínky. 

Odborníkům se bohužel nedaří zjistit původ a způsob šíření „nemoci“, a tak stejný osud postupně postihuje celé lidstvo. Řešením globálního problému se však film tak moc nezabývá – „nákaza“ zde vystupuje jako druhotný prvek symbolizující snad to, že čas ubíhá mnohem rychleji, než si sami uvědomujeme. Jako další ztracený smysl přichází chuť, což je dobře vykresleno na práci kuchaře, který, ač by mohl servírovat cokoli, stále neztrácí víru a snaží se stále stejně, jako by vařil pro královnu. Vtipná je i scéna ústřední dvojice ve vaně požívající mýdlo a šampon…jen tak, protože stále mají radost ze života. 

Režisérovi se podařilo nepateticky zachytit schopnost lidí se semknout, pokud hrozí nebo už je postihlo nějaké nebezpečí. Děj se zrychluje a s výbuchy vzteku a poté přicházející ztrátou sluchu už je jasné, že se hrozící katastrofu nepodaří odvrátit. Ač Susan neopustí Michaela a Michael neopustí Susan, rozhodně se nejedná o happy end. Závěrečná slova o důležitosti lásky jsou tím nejpravdivějším klišé a snad filmy tohoto typu vznikají proto, aby si tuto skutečnost lidstvo stále a stále připomínalo. Je dobré zavřít oči s vědomím, že zítra ráno zase uvidím světlo.